Chov měkkýšů


Zoologické zařazení měkkýšů:

Kmen: měkkýši (Mollusca)

Třída: plži (Gastropoda)

Podtřída: plicnatí (Pulmonata)

Řád: stopkoocí

Čeleď: achatinovití (Achatinidae)

Rody: Achatina, Archachatina, Metachatina


Chov suchozemských plžů v našich teráriích není ještě příliš rozšířen, ale již dnes existuje mnoho milovníků těchto zvláštních tvorečků. Neodborným názvem se jim říká šneci, a snad se na mě nikdo nebude zlobit, když to slovo budu používat i v tomto článku. Zní to nějak lépe než jim říkat měkkýši, plži apod.

Šnek jako domácí zvíře má spoustu výhod. Nezpůsobuje alergii, nezapáchá, neuteče (a když už se to nějakému méně pozornému chovateli stane, dá se lehce vystopovat podle slizových cestiček), nekouše a není agresivní, nevydává žádné zvuky… Jeho chov je snadný, v porovnání s jiným druhy terarijních zvířat potřebuje málo místa, ani na krmení není vybíravý, prostě ideální domácí zvíře.

Achatina immaculata


Kmen měkkýši (Mollusca)

Kmen měkkýšů je hned po členovcích druhým nejpočetnějším kmenem živočichů. Zahrnuje asi 130 000 druhů, v České republice jich žije cca. 230. Měkkýši, které zde budu popisovat, patří do třídy plži (Gastropoda). Zjednodušeně řečeno,  mezi tyto plže patří plži vodní a suchozemští. Suchozemští plži jsou plži plicnatí (Pulmonata). Je jich asi 37 000 druhů, většina z nich žije na souši, jen malá část (jako např. okružák ploský) se přizpůsobila životu ve vodě. Jejich společným znakem jsou plicní vaky, které ústí dýchacím otvorem. Každý zná šnečí oči, které si jeho majitel nosí „na stopkách“ a v případě potřeby je může kdykoli zatáhnout. Tato vlastnost dala jméno řádu, z kterého doma chovaní plži pocházejí, je to řád stopkoocí (Stylommatophora). 

V lidové mluvě se plži dělí na již zmíněné šneky a „slimáky“, to jsou ti, co nemají ulitu. V teráriích se chovají spíše ti s ulitou, „slimáci“ většinou nejsou moc oblíbení. Je to asi tím, že ulity mají nejrůznější tvary a barvy, zatímco všichni plži bez ulity vypadají slizce, u lidí budí spíše odpor a nejsou nijak výrazní ( i zde najdeme samozřejmě výjimky např. krásně modrou modranku karpatskou nebo oranžového plzáka lesního). Ale ať už si vyberete šnečka s budkou nebo bez ní, jejich chov je podobný.

A. immaculata


Charakteristika plžů

Ulita:

První co nás u plžů upoutá, je jejich ulita. I když na první pohled působí jednoduchým a kompaktním dojmem, jedná se o celkem komplikovaný útvar. Můžeme si ji představit jako trubici vinoucí se kolem kolmé osy. Při každém otočení kolem osy o 360º vznikne jeden závit. Nejužší, nejmenší a nejstarší část ulity je její vrchol, ukončený špičkou. Od vrcholu se ulita postupně rozšiřuje až k otvoru nazývanému ústí, z něhož vylézá plž.

U většiny druhů známých plžů je ulita pravotočivá: podíváme-li se na ulitu zepředu, se špičkou nahoru, leží ústí ulity na pravé straně. Pouze několik druhů, jako např. Archachatina bicarinata z africké Guiney má levotočivou ulitu. Kromě velikosti a formy ulity může být důležitým znakem pro určení druhu také její zbarvení. Někdy je ovšem problém, že různí jedinci téhož druhu mají i různé zbarvení. Barva a kresba ulity je totiž částečně dědičná, ale zároveň ji ovlivňuje potrava nebo biotop, ve kterém plži žijí. U všech druhů se také objevují jedinci s albinotickou ulitou.

Tělo:

Tělo plžů je měkké, lepkavé a pokryté slizem. Je tvořeno souměrnou nohou a hlavou a nesouměrným útrobním vakem, který je uložen v ulitě. Noha se vysunuje z ulity a slouží k pohybu. Skládá se ze silné svaloviny, její břišní část se nazývá chodidlo. Na nohu navazuje vpředu hlava se dvěma páry tykadel a s ústy. Při pohybu klouže chodidlo po tenké vrstvě vylučovaného slizu. Chodidlo tak nemá přímý kontakt s podložkou, což je výhodné např. při lezení po ostrých předmětech. Plž dokáže přelézt i přes ostří nože, aniž by se zranil. Sliz má ještě další výhodu, a tou je jeho lepivost. Plž tak může lézt i po skle, viset hlavou dolů a kdo to zkusil, ví, že je celkem obtížné ho odlepit. Navíc ještě sliz zabraňuje vypařování vody z pokožky.

Na hlavě plžů najdeme dva páry tykadel. Na tom horním, který je mnohem delší než ten spodní, se nachází oči. Oko plže se skládá z čočky, rohovky, sítnice a zrakového nervu. Schopnost vidění je však u plžů velmi omezená. Šnek nedokáže rozlišit žádné předměty a pravděpodobně nevidí barevně. Vědci zjistili, že vidí pouze na vzdálenost 5 cm. Kromě zraku jsou tykadla také sídlem čichu. Plži jsou díky němu schopni ucítit potravu až do vzdálenosti 45 cm.

Na spodní straně hlavy se nachází ústní otvor. Kdo někdy pozoroval šneky při krmení, mohl slyšet zvláštní zvuk, jakési strouhání a mlaskání. Plži opravdu svou potravu „strouhají“ pomocí pevné horní čelisti a pohyblivého jazyka s mnoha jednotlivými zoubky. Tento jazyk se odborně nazývá radula. Když si posadíte na dlaň nějakého zástupce větších druhů, můžete radulu pocítit i na vlastní kůži.


Jak je chovat

Na chov šneků se nejlépe hodí skleněné akvárium nebo terárium. Jeho velikost vyberte podle velikosti a množství chovaných jedinců.

Na dno dejte nějaký substrát (může být lesní hrabanka, zemina ze zahrádky, lignocel apod.). Mě se nejlépe osvědčil právě lignocel, protože dobře udržuje vlhkost a ani v největších letních vedrech jen tak nevyschne. Vlhkost je totiž základní podmínkou pro úspěšný chov šneků. Dobrý nápad je také dát jim do terária hlubší misku s vodou, ve které se šnečci budou rádi „koupat“ a často je také uvidíte, jak z ní pijí. Menším druhům dávám do misky na dno kamínky, aby se neutopili. Několikrát týdně roste nejen substrát, ale celé terárium.

koupající se Achatina iredalei

Vrstva substrátu by měla mít asi 10 cm, protože některé druhy se rády zahrabávají a také do substrátu kladou vajíčka. Na povrch položte několik kamenů nebo kůru, mohou být i větvičky, některé druhy po nich budou s radostí šplhat. Můžete také zasadit různé rostliny, trávu, apod., jenom počítejte s tím, že vám ji šnečci poničí a spasou.

Do takto zařízeného terária dejte vaše nové chovance. Výhodou šneků je, že spolu mohou žít různé druhy a nebudou si ubližovat ani překážet.

A. immaculata a iredalei


Čím krmit

Šneci nejsou nijak vybíraví, takže s krmením nejsou žádné problémy. Dávejte jim různé druhy zeleniny a ovoce (salát, kedlubnové listí, jablka, okurky…), vyzkoušejte všechno, co vás napadne. V létě si pochutnají také na listech pampelišek, jetele, křenu nebo lopuchů. Jako doplňkové krmivo jim občas dávám sušený gammarus pro rybičky, namočené psí keksy, ale chutná jim také např. kukuřice nebo hrách z plechovky. Plži dokáží trávit dokonce i celulózu, takže v nejhorším případě by se mohli živit i papírem, ale to je opravdu nouzové řešení. Důležitou součástí stravy je vápník pro tvorbu ulity. Nejjednodušší je koupit sépiovou kost (pozor, jestli máte více mladých šneků, pořiďte si sépiových kostí raději větší zásobu), ale můžete jim taky dát rozdrcené skořápky nebo CaCO3 ve formě prášku. Šneci dobře vědí, co potřebují, a tak sépiovou kost „rozstrouhají“ během několika dní. Tady stojí za zmínku jeden zajímavý šnečí orgán, říká se mu radula. Je to šnečí ústní ústrojí, které opravdu funguje jako struhadlo. Když budete pozorovat šneka při svačině, zřetelně uvidíte, jak strouhá všechno, co se mu dostane pod radulu. Když si posadíte na dlaň nějakého zástupce větších druhů, můžete radulu pocítit i na vlastní kůži.

mládě A. reticulata 


Odchov

Základem úspěšného chovu jsou vlhkost a dobré krmení. Podle mých zkušeností stačí pokojová teplota, u některých druhů se uvádí i vyšší, ale to jsem nezkoušela.

Důležitá je také hygiena. Pravidelně odstraňujte výkaly a sliz, který se usazuje úplně všude (jedna z mála šnečích nevýhod).

Při dodržení těchto podmínek se brzy dočkáte malých šnečků. Všichni plicnatí plži jsou hermafroditi, to znamená, že každý jedinec je samcem i samicí zároveň. Přesto šneci potřebují k páření partnera, jeden potom funguje jako samec a druhý jako samice. Při páření se k sobě přiblíží buď ze předu, z boku nebo i zezadu (podle druhu) a spojí se pohlavními otvory. Jsou přitom velice něžní, ale také pomalí (no prostě jako šneci). Páření trvá někdy i 24 hodin. „Samičí“ jedinec potom začne po různě dlouhé době klást vajíčka, ze kterých se za další cca. měsíc líhnou mláďata. Výjimku tvoří druha Achatina iredalei, který je živorodý. Zde trvá vývoj v těle matky déle, mě se první mláďata objevila až 4 měsíce po páření.

A. iredalei


Druhy žijící v České republice

Když netoužíte po velkých tropických druzích, pořiďte si nějakého českého šnečka. U nás jich žije celá řada a některé druhy jsou opravdu krásné. Určitě nejznámější je hlemýžď zahradní (Helix pomatia). I navzdory tomu, že je považován za lahůdku, a proto se sbírá pro drahé restaurace, je zatím ještě zcela běžný. Velice pěkné jsou páskovky (Cepaea)- u nás se vyskytují tři druhy: páskovka keřová, žíhaná a hajní (C. hortensis, vindobonensis, nemoralis) . Základní kresbou páskovek jsou hnědé pruhy, ale jejich zbarvení je velmi proměnlivé. Pruhy mohou také splývat, často mizejí a najdete také páskovky celé žluté nebo červenavé. Nejen v lese žije plamatka lesní (Arianta arbustorum). Má kropenatou ulitu a černou nebo hnědou nohu. Podle mých zkušeností jich ale bohužel ubývá, ještě před několika lety jich bylo všude plno, zatímco letos jsem neobjevila ani jednu. Dalším zajímavým šnekem jsou suchomilky. Neznamená to, že by milovaly sucho, ale dovedou se mu dobře přizpůsobit. V době sucha vylézají na stébla trávy, nezahrabávají se do země jako hlemýždi. Suchomilek je hodně druhů, některé mají černě žíhanou bílou ulitu, jiné jsou hnědé až černé. Budete-li chovat suchomilky, roste vodou méně častěji než u jiných druhů.


„Zahraniční“ druhy

Známí a oblíbení jsou především plži rodu Achatina, starším názvem oblovky. Oblovky jsou opravdovými rekordmany mezi šneky, patří sem vůbec největší druhy. Největší oblovkou je achatina obrovská (Achatina achatina) z pralesů západní Afriky s ulitou až 20 cm velkou. Jen o něco málo menší je achatina žravá (A. fulica) pocházející z východní Afriky. Z dalších druhů můžu jmenovat např. A. reticulata nebo již zmíněnou A. iredalei.

V Americe je chov těchto achatin jako domácích zvířat zakázán, protože nezodpovědní chovatelé se svých zvířat „zbavili“ tím, že je vypouštěli do volné přírody, přizpůsobiví šnečci se zde uchytili a nyní ničí jak domácí plže, tak i rozsáhlé oblasti vegetace.

mladá A. immaculata (zřetelné pruhy, které s věkem začnou splývat a mizet)

Další rody z čeledi achatinovitých jsou např. Archachatina nebo Metachatina, ale s těmi se zatím v českých teráriích téměř nesetkáte. Jsou to ale také krásní šnečci, a proto věřím, že se k nám již brzy dostanou ze zahraničních chovů nebo přímo z volné přírody.  


V současné doběchovám  tyto druhy: Achatina immaculata, A. iredalei, A. reticulata, A. fulica a A. fulica albino. 

A. achatina je největším suchozemským šnekem. Největší nalezený exemplář prý měl ulitu dlouhou 27 cm. Průměrně dosahuje ale velikosti "pouze" kolem 20 cm. Najdeme ji především v pralesech a vlhkých porostech, do volné krajiny se nevydává. Jejím domovem je západní Afrika mezi Guineou a jižní Nigérií.                      

A.immaculata dorůstá velikosti 12- 15 cm (ulita). Pochází z jižní Afriky (Jihoafrická republika, Botswana, Zimbabwe, Mosambik). Vyskytuje se v polopouštích, savanách, ale i v lesích. 

A. iredalei je poměrně malým (velikost ulity 6-8 cm), ale o to zajímavějším druhem. Na rozdíl od ostatních druhů tato achatina neklade vajíčka, ale rodí živá mláďata. Těch je průměrně 25- 30 a při narození měří cca. 9 mm. Pochází ze Zanzibaru, Tanzánie a Keni. Jejím oblíbeným prostředím jsou světlé lesy, kde se zdržuje převážně na stromech. Proto ji i v teráriu najdeme často na skle nebo na víku, zatímco jiné druhy tráví většinu dne zahrabané v substrátu. Původní forma této achatiny je světle žlutá s vertikálními pruhy nebo fleky kaštanové barvy. Ovšem všechny achatiny iredalei chované v evropských teráriích jsou albinotické formy bez kresby. Pocházejí pravděpodobně z jednoho jediného zvířete, které k nám bylo dovezeno v roce 1992 ze Zanzibaru. 

A. reticulata je druhým největším suchozemských plžem. Její ulita může také dorůst až 20 cm, ale je mnohem štíhlejší a méně zavalitá než u achatiny achatiny. Roste velice rychle a své konečné velikosti může dosáhnout během jednoho roku. Jejím původním domovem je také Tanzánie a Zanzibar. Žije hlavně na okrajích lesa, většinou se zdržuje na zemi, ale můžeme ji nalézt i na stromech. 

Achatina fulica albino- mláďata


Literatura

Pfleger, Václav: Měkkýši. Artia. 1988.

Leiß, Andreas: Achatschnecken der Familie Achatinidae. Natur und Tier- Verlag. Münster. 2007.

Zajímavé internetové stránky:

www.achatina.ru

www.weichtiere.at


www.achatina.ru

www.weichtiere.at