Pískomil mongolský 


anglicky:

německy: Mongolische Rennmaus, Wüstenrennmaus


Řád: hlodavci

Podřád: veverkočelistní (Sciurognathi)

Čeleď: myšovití (Muridae)

Podčeleď: pískomilové (Gerbillinae)

Rod: Meriones

Druh: Meriones unguiculatus (Milne- Edwards, 1867)

Velikost: 8 až 13 cm (bez ocasu), s ocasem jednou tolik

Váha: asi 90 až 110 g

Délka života: průměrně 3 roky, udává se i 4-5 let

Pohlavní dospělost: přibližně ve třech až čtyřech měsících života

Délka březosti: asi 24 dní

Počet mláďat: 1- 9

Doba kojení: asi 3 týdny


Některé další druhy pískomilů:

Pískomil saharský (Gerbillus gerbillus)

Pískomil bledý (Gerbillus perpallidus)

Pískomil egyptský (Gerbillus pyramidum)

Pískomil hedvábný (Meriones crassus)

Pískomil rudoocasý (Meriones libycus)

Pískomil perský (Meriones persicus)

Pískomil Shawův (Meriones shawi)

Pískomil Tristramův (Meriones tristrami)

Pískomil tlustoocasý (syn. kyjochvost) (Pachyuromys duprasi)

Pískomil veverkoocasý (Sekeetamys calurus)

Všechny tyto druhy se chovají v zajetí.


V posledních letech se stal pískomil mongolský velice oblíbeným domácím zvířátkem. Má pro to také všechny předpoklady. Je velice živý a společenský, díky své zvědavosti se dá lehce ochočit, nekouše a nezapáchá. Na rozdíl od mnoha jiných hlodavců je aktivní i ve dne a poskytne tak chovateli mnoho příležitostí k pozorování jeho vyvinutého společenského chování.



Domovem pískomilů jsou stepi, polopouště a pouště Mongolska a severní Číny. První pískomilové se dostali do Evropy už v polovině 19. století. Dovezl je do Paříže badatel A. David (přesně v roce 1866). V dalších letech se pořádaly různé expedice, při nichž byli pískomilové chytáni a dováženi do Evropy.  První zmínky o jeho chovu v domácnosti pocházejí z Velké Británie z roku 1961.  


Pískomilové mají vysoce vyvinuté sociální cítění. Ve volné přírodě žijí ve skupinách čítajících kolem 20 jedinců. Celá skupina je vedena dominantním samcem, který je výrazně větší než ostatní členové skupiny. 

Z tohoto důvodu by ani v zajetí nikdy neměli být chováni jednotlivě. Můžete chovat pár, dvě a více samic nebo samců nebo při dostatku místa skupiny s jedním samcem a několika samicemi. Nemusí to být sourozenci, ale je důležité, abyste zvířátka dali dohromady před dosažením stáří 12 týdnů. Seznámit spolu starší pískomily není vůbec jednoduché. Někdy se to sice při velké trpělivosti podaří, ale často končí takové pokusy i smrtí jednoho nebo více zvířat. Pískomilové se poznávají podle pachu. Pokud z nějakého důvodu oddělíte některá zvířata od skupiny, za několik dní už je skupina nepozná a začne s nimi bojovat. Proto zvířata nikdy neoddělujte bez závažného důvodu.


Nejlepším ubytováním pro pískomily je velká skleněná nádrž, která musí být dobře uzavřena (samozřejmě musíme myslet i na větrání). Pískomilové jsou výborní skokani a protáhnou se i malou skulinkou. Pro spokojený život jim úplně stačí běžná pokojová teplota, není potřeba přitápět. Vždyť v jejich původním domově vládnou extrémní klimatické podmínky, v zimě klesá teplota hluboko pod bod mrazu a v létě mohou teploty vystoupit i nad 40 stupňů.

Jako podestýlka se dá použít většina podestýlek nabízených v obchodech. Protože pískomilové si v přírodě vyhrabávají systém chodeb, uděláme jim radost, jestliže jim hrabání umožníme i doma. Vhodné je např. smíchat hobliny se senem a této směsi nasypat co nejvyšší vrstvu. Pískomilové se do této směsi zahrabou, vytvoří si tam krásné hnízdo, takže je často ani není vidět. V některých knihách doporučují přidat také zeminu nebo písek, ale to jsem nezkoušela (se zeminou si můžete přinést domů i nějaké nezvané hosty, jako různý hmyz apod.). Já jim dávám jako podestýlku písek pro činčily. Ten má zároveň tu výhodu, že se v něm pískomilové mohou „koupat“ a tím pečují o svou srst. Když je nechováte na písku, dejte jim alespoň občas písek do misky, ale nenechávejte ho tam stále, mohli by ho začít používat i jako záchod.

Když nemají pískomilové možnost vyhrabat si noru, je třeba jim dát nějaký domeček. K dostání je celá řada domečků pro hlodavce, ale stejně dobře poslouží i budka pro ptáky nebo obrácený květináč. Plastové domečky nejsou příliš vhodné. To platí pro všechny hlodavce, vybírejte jim raději hračky a prolézačky ze dřeva (samozřejmě nesmí být napuštěné žádnými laky a podobnými látkami). Pískomilové umí stavět dokonalá hnízda, nabídněte jim dostatek materiálu na jejich stavbu (ubrousky, buničitá vata, seno). Ubrousky ani nemusíte trhat na kousky, malí stavitelé si s nimi poradí sami a ještě se na dlouhou dobu zabaví.

Pískomilové jsou velice zvědaví, rádi pozorují okolí z vyvýšeného místa. Budou rádi, když jim do akvária (terária) umístíte nějaké větve a kameny, po kterých budou moci šplhat.

Výhodou pískomilů je i skutečnost, že jsou aktivní ve dne i v noci. Několikrát za den se probouzí, vylézají z hnízda a hledají něco na zub. Po nějaké době se vracejí do hnízda a tyto fáze klidu a aktivity se v pravidelných intervalech střídají. 

Někteří chovatelé dávají pískomilům i kolečka na běhání. Ta můžou být nebezpečná, protože pískomilí ocásek je velice citlivý a mohl by se do nich zaplést. Na rozdíl třeba od myší nesmíte pískomily nikdy za ocas zvedat. Umí ho pustit, aby unikli nepříteli a už jim nikdy nedoroste. Navíc myška používá ocásek jako pátou končetinu, umí ho ohnout a proto se jí v kolečku nezaplete. Pískomil ho takto ovládat neumí.

Jak jsem zjistila, moji pískomilové stejně o kolečko na běhání nestojí. Když jsem jim ho zkusila dát, očichali ho, ale nikdy v něm ani nezkusili běhat.


Trávicí ústrojí pískomilů je přizpůsobeno potravě, která není příliš výživná. V pouštích, kde žijí, se nikdy nesetkají např. se sladkým ovocem a jinými pamlsky, které jim nabízí člověk. To neznamená, že nesmí občas dostat kousek jablka nebo třeba hroznového vína, ale musí to být opravdu výjimečně. Dalším nebezpečím jsou tučná slunečnicová semínka nebo oříšky. Směsi zrní, které se prodávají v obchodech, obsahují většinou příliš mnoho slunečnicových semínek a směsi pro křečky také arašídy. Tyto směsi můžete pískomilům dávat, ale slunečnice a arašídy vybírejte. Pár slunečnicových semínek občas jako pamlsek neuškodí (pískomilové je navíc milují), ale všeho s mírou! Asi tak jednou týdně jim podávejte malé množství bílkovin (1-2 mouční červi na jednoho pískomila) a malé kousky ovoce nebo zeleniny. Neměli by dostávat citrusy, zelí a salát. Nabídnout jim můžete kousek jablka, brokolici, okurku, papriku nebo mrkev, v létě můžete přidat trochu trávy nebo pár lístků pampelišek.

V přírodě pískomilové téměř nepijí, svoji potřebu vody pokrývají ze zeleného krmení. V zajetí se jim doporučuje podávat i vodu. Já už jsem odchovala mnoho generací pískomilů, měli neustále přístup k vodě, ale téměř nikdy z ní nepili. Stačilo jim ovoce a zelenina. Jiní chovatelé naopak uvádějí, že jejich pískomilové pijí relativně hodně. Nevím, co je lepší, takže doporučuji, vyzkoušejte, co bude vašim zvířátkům nejlépe vyhovovat. Budou-li chtít pít, tak je netrapte žízní, i když v knížkách bude napsáno, že pít nepotřebují.

Jako všem hlodavcům i pískomilům neustále dorůstají hlodáky. Aby jim nepřerostly, podávejte jim pravidelně větvičky z ovocných stromů nebo tvrdý chléb, aby si je mohli obrušovat.


Pískomilové se dají poměrně dobře a rychle ochočit. Tomu napomáhá jejich přirozená zvědavost, která překoná i eventuální strach. Pískomilové také téměř nikdy nekoušou. Stane-li se, že vás pískomil kousne, je to nejspíš proto, že považoval váš prst za něco k snědku. Pískomilové jsou totiž krátkozrací a řídí se hlavně svým čichem. Než si s nimi budete hrát, umyjte si ruce horkou vodou (bez mýdla). Tak poznají váš pach a budou vědět, že se blíží přítel a ne nějaké nebezpečí.

Zvykejte pískomily na vaši přítomnost postupně. Nejdříve jim jenom tak vložte ruku do terária a nechte je, aby si ji očichali. Až si na ni zvyknou a nebudou utíkat, položte si na dlaň něco dobrého a počkejte, až si na ni vylezou a začnou žrát. Když už k vám budou mít důvěru a vždycky přiběhnou, jakmile vás uvidí, zkuste je na ruce pomalu zvedat. Přikryjte je přitom dlaní, aby neseskočili a nemohli si ublížit. Chcete-li pískomila zvednout, uchopte ho za kořen ocasu a zároveň ho podepřete druhou rukou. Nikdy ho nezvedejte pouze za ocásek.


Rozdíl mezi samičkou a samečkem poznáte podle vzdálenosti mezi pohlavním a análním otvorem. Samičky je mají blízko u sebe, u samců je tato vzdálenost mnohem větší.

Pískomilové pohlavně dospívají ve věku asi 3- 4 měsíců. Jejich chov není nijak složitý, jenom je důležité mít pár, který se dobře zná. Dáte-li k sobě dva cizí dospělé pískomily, i když se jedná o samce a samici, dojde s velkou pravděpodobností k boji, který je často na život a na smrt. Samičky jsou agresivnější a můžou samce těžce zranit. Proto je nejlepší chovat je v trvalých párech. Pak se ale dočkáte mláďat zhruba každé dva měsíce a kam s tolika malými pískomily?

Po narození mláďat nemusíte samce oddělovat. Naopak, protože jsou pískomilové velice sociální zvířata, i otec hraje při vývoji mladých důležitou roli.

Pískomilové se dožívají v průměru kolem tří let, i když se někdy udává až 5 let.


ciální zvířata, i otec hraje při vývoji mladých důležitou roli.

Pískomilové se dožívají v průměru kolem tří let, i když se někdy udává až 5 let.


>